Tři duše u Barbory

„U chrámu svaté Barbory kdysi žil starý zvoník, který po smrti své ženy vychovával jedinou dceru, tiché, poslušné děvče, jež bylo jeho největší radostí. Jak dívka dospívala, všiml si otec, že se mu vzdaluje, bývá zamyšlená a vyhýbá se jeho otázkám. Až jednou večer, když spolu seděli před prostým domkem, se přiznala, že miluje mladého havíře, který chodil vypomáhat do zvonice.

Zvoníkova reakce byla prudká. Zakázal jim se vídat a vyhnal chlapce s tím, že služba u zvonů má být projevem víry, ne záminka k dvoření. Věřil, že dcera časem zapomene, ale ta se s milým dál tajně scházela. Jednoho dne odešla jako obvykle zvonit klekání. Zvon se však dlouho nerozezněl, a tak se zvoník vypravil do věže. Tam přistihl dceru s mladým havířem, jak spolu tiše rozmlouvají. V návalu zoufalství a pocitu zrady přistoupil k oknu a vrhl se z věže dolů. Dívka k němu doběhla, marně volala jeho jméno a v okamžiku beznaděje utekla k hradbě nad skalou a skočila do hluboké studny pod chrámem.

Její milý po tragédii zmizel z města, a když jej později našli oběšeného v nedalekém lese, bylo jasné, že ani on bolest neunesl. Lidé pak vyprávěli, že duše milenců se proměnily v bílou holubici a bílého holoubka, kteří sedávali na barborské věži. Když je vyplašil krahujec, prý zkamenělá podoba starého zvoníka, oba ptáci navždy zmizeli. Studna, do níž dívka skočila, stojí pod skalnatou zdí dodnes, jen kamenné roubení a vodní výmol připomínají jejich tragický osud.“